Co to znamená narodit se neslyšící?
Když jsem jako malý nereagoval na různé zvukové podněty, rodiče začali zjišťovat, co je špatně. Postupným zkoumáním možností a podstupováním různých vyšetření mi byla diagnostikována úplná hluchota. Pro moje rodiče to byla velká rána, s ničím takovým se dosud nikdy nesetkali. V naší rodině nebyl nikdo, kdo by neslyšel. Naštěstí mám skvělé rodiče, kteří ihned zjišťovali, jaké jsou možnosti.
Začali jsme pravidelně docházet do TamTamu (středisko rané péče pro neslyšící děti), kde jsme našli potřebné informace a podporu. Začal jsem s rodiči a okolím znakovat, podle rodičů jsem byl bystré a rychle učenlivé dítě. Zkoušeli jsme to s naslouchadly, která mi ale moc nepomáhala. Nedělal jsem s nimi žádné pokroky.
Kochleární implantát, jak to funguje?
Ve třech a půl letech jsem podstoupil kochleární implantaci v Motole. Lékaři mi při operaci rozřízli kůži za uchem, kam vložili vnitřní část implantátu. Doteď tam mám velkou jizvu. Hned po operaci jsem ale ještě neslyšel. Kochleární implantát se musel nejdříve složitě nastavit. Přesně si nepamatuji ten moment, kdy jsem začal slyšet, ale vím, že to byl zlomový okamžik mého života. Začal jsem objevovat svět zvuků, které moji slyšící vrstevníci už dávno znali. Neustále jsem se ptal rodičů, co je to za zvuk a odkud jde. I přesto jsem stále znakoval. Jakmile byl implantát správně nastaven, přišla na řadu velká výzva: naučit se mluvit a rozpoznat mluvenou řeč.
Jak to ovlivnilo můj život a studium?
Měl jsem velkou nevýhodu oproti ostatním, protože jsem s rozvojem řeči začal o mnoho později. Navštěvoval jsem paní logopedku, se kterou jsem se učil pořádně vyslovovat všechny hlásky. Vůbec mě to nebavilo, chtěl jsem být venku a hrát si s ostatními dětmi. Ale dneska jsem rád za to, že jsem k logopedce pravidelně chodil.
Do školky jsem nastoupil trochu později, a to rovnou mezi normálně slyšící děti. To bylo možné především díky paní učitelce, která na mě byla moc hodná a začlenila mě do kolektivu.
Velký zlom přišel, když jsem nastoupil do první třídy. Úplně nový kolektiv, prostředí, jiný režim. Těžko jsem to ze začátku snášel, ale základní škola nám vyšla vstříc a zajistila speciální potřeby v mé třídě. Třída byla menší, na zemi byl koberec kvůli akustice, ve třídě bylo méně spolužáků. Měl jsem úžasnou paní třídní učitelku, která mi pomáhala a podporovala mě.
Byl jsem středem pozornosti, všichni se ptali, co to nosím za uchem, chtěli si na to sáhnout, vzít mi to. To mi bylo velmi nepříjemné a několikrát se to řešilo. Naštěstí s většinou spolužáků jsem si sedl a doteď jsme kamarádi.
A co sport?
Tady byl problém, že implantát mi nesměl spadnout či se dostat do kontaktu s vodou. Nemohl jsem tedy dělat žádné kontaktní sporty.
Nakonec jsem se rozhodl pro atletiku, protože ji lze dělat individuálně. Zůstal jsem u ní dodnes.
Na střední to bylo ze začátku velmi náročné
V páté třídě jsem se rozhodl přestoupit na osmileté gymnázium v Praze, přijímačky jsem zvládl v pohodě a následovala další velká změna. Najednou jsem se dostal do obrovské budovy, třicet spolužáků překřikujících se jeden přes druhého, na každou hodinu jsme se přesouvali do jiné třídy a měli vždy jiného učitele. Měl jsem individuální vzdělávací plán. Někteří učitelé mé speciální potřeby respektovali více, jiní méně.
Kvůli tomu, že hůře slyším, nerozumím vždycky tomu, co učitel říká, zvlášť když je otočený k tabuli. Hodně si pomáhám odezíráním z úst, a když je u hovořícího nevidím, hůře pak rozumím. Problémy pak byly i ve větším kolektivu, když na sebe všichni křičeli, nemohl jsem se soustředit na toho, kdo zrovna mluvil. Naštěstí mám kamarády, kteří mi ochotně cokoliv zopakují, když potřebuji.
Jak jsem na tom nyní?
V tercii (osmá třída) jsem přestal navštěvovat logopedii, už jsem mluvil dobře, avšak na nastavení implantátu musím docházet každý rok. Narodil jsem se jako neslyšící, přijal jsem to a naučil jsem se s tím žít. Každá překážka se dá překonat. V některých oblastech života jsem tím limitován, ale našel jsem v tom i určité výhody. 🙂
„Důležité je mít kolem sebe lidi, kteří vás mají rádi.
Bez nich bych to měl sakra těžký.“
Autor článku
Petr, 18 let
Petr studuje předposlední ročník na Gymnáziu Jiřího Gutha Jarkovského v Praze a je od narození neslyšící. Má voperovaný kochleární implantát a nosí řečový procesor, který mu pomáhá slyšet a díky kterému může žít běžný život, jako jeho vrstevníci.
Ve volném čase sportuje, učí se programovat, tvoří webové stránky. Jednoho dne by Petr rád pomáhal ostatním neslyšícím a nedoslýchavým lidem.