Rodina a přátelé: Klíč ke šťastnému životu, ať jste kdekoliv

Robin Esrock se ve své TEDx přednášce nechal slyšet, že cestováním buď člověk od něčeho utíká, nebo něco hledá. Já už od malička věděla, že jsem ten hledající a odcestovat hned po maturitě byla to nejpřirozenější rozhodnutí, které jsem kdy udělala. Vlastně to ani nebylo rozhodnutí. Bylo to jen následování pocitu a já s lehkostí vstoupila do otevřených dveří světa.

Moje první velká cesta vedla do Dublinu. Před odletem jsem pracovala dva měsíce v restauraci, koupila si letenku, vyměnila zbylý výdělek za eura, zabalila kufr, uspořádala rozlučkový večírek, nasedla na vlak do Prahy, přesedla na autobus a voilà: stála jsem před letištěm Praha Ruzyně. Nikdy jsem nikam neletěla. Zvládla jsem to! Tři sta euro v kapse, ale to už nějak dám. Dublin mne přivítal svým klasickým sychravým počasím, hudbou, Guinessem, tancem, zpěvem a novým životem. Plánovaná půlroční cesta se protáhla na 6 let.

Jak těžké je se přestěhovat a začít od nuly?

Umím si představit, že si takové otázky klade snad každý, kdo přemýšlí nad životem v zahraničí. Člověk musí být trochu otevřený, nebát se a prostě do toho skočit po hlavě. Myslím, že právě strach je největším protivníkem, ale jestli někde uvnitř cítíte, že to chcete zkusit, tak to zvládnete.

Já letěla s těma třema stovkama, co jsem si před odletem vydělala. Sice to bylo asi před dvanácti lety, ale ani tehdy to nebyl zrovna balík. Měla jsem tam kamarádku, která se tam nastěhovala měsíc přede mnou, a tak jsem u ní mohla zůstat. Pokoj byl opravdu malinký, řekla bych poloviční velikost standardní šatny, ale koho to zajímá, když všude kolem toho bylo tolik k objevování. Práci jsem si nějakým zázrakem našla třetí den po příletu a pak už šlo všechno jako po másle. Musím říct, že Irové jsou ti nejúžasnější lidé, co jsem kdy v životě poznala. Ach ten jejich smysl pro humor…

Anglicky jsem mluvila, ale vstřebat ze začátku přízvuk dublinského taxikáře, byl opravdu oříšek. No, co si budeme nalhávat, doteď to někdy vázne. Přes prvotní lehké obtíže (všichni se hrozně smáli, jak vyslovuji Santa Claus, ale to se stávalo jen kolem Vánoc), práci ve čtyřech různých restauracích, pár let strávených v týmu Dundalk Lady Bulls, pět stěhování, desítky nových přátelství se mi nakonec podařilo vmísit mezi pracovní a společenský život i studium na Dublin Business School. 

Byl čas se kariérně posunout a následovat svůj sen, kterým bylo… no, to jsem tehdy ještě nevěděla, ale věděla jsem, že na to časem přijdu. A přišla, nebo spíš stále přicházím. Šest let uteklo jako voda. Potkala jsem své životní lásky, velká přátelství, oslavila poctivě všechny St. Patricky, prošla veškeré dublinské puby, užila si každý jednotlivý slunný den – tak asi padesát slunných dní za šest let, vydělala pěkných pár peněz a skoro všechny zas utratila. Tady bych ráda poznamenala, že moje vrstevnice, co jsem s nimi pracovala, si koupily byt nebo dva. Kdybych byla bývala uměla trochu šetřit… ach, ale stálo to všechno za to a neměnila bych nic. Nechala jsem kus svého srdce v Dublinu, zahodila všechny holínky, pláštěnky, deštníky a vydala se dál – za sluncem a dobrým vínem. 

Barcelona a zpět do Čech 

Cítila jsem zase to volání. Už nějaký čas a ignorovala ho. Dublin se pro mne stal komfortní zónou. A no tak jo! Koukám na mapu a zvažuji možnosti. Naučit se další jazyk by bylo prima a chci někam kde je teplo. „Hele, a co Barcelona? Tak jo.“ Asi tak nějak probíhala má vnitřní debata a plánování cesty. Tak zase zabalit, večírek na rozloučenou, slovník a přihláška na měsíční kurz španělštiny.

Po příletu jsem okamžitě měla zvláštní pocit. Nebylo to vůbec takové, jako když jsem přiletěla do Dublinu. Znáte to, když prostě víte, že tu něco nehraje a vy nevíte co, ale něco prostě smrdí. Intuice, která ke mne promluvila, byla bez diskuze odbyta rozumem. Nakonec jsem strávila v Barce jeden rok.

O památkách Barcelony tady psát nebudu, ale musím zmínit fuet, xampaneriua, vino tinto, staré uličky, ve kterých jsem se ztrácela, slunce, které nepřestává hřát, moře, nekonečné cyklistické stezky linoucí se po pobřeží, ještě jednou slunce, krásu španělštiny, krásu Španělů (pardon, Katalánců) a nehynoucí lásku k fotbalu. A taky La Diada de Sant Jordi, který se slaví 23. dubna, a jehož tradicí je, že muži dávají ženám růže a ženy knihu – „růže z lásky a kniha navždy“. Takový poetický mi to přišlo.

Čas na další zastávku – na chvíli Čechy. O tomhle místě není třeba extra hovořit, známe ho všichni dobře. Místo, kde Lada dal Vánocům úplně jiný level, místo, kde se narodil Smoljak, Svěrák (Cimrman je úplně top), Kundera a Werich, díky kterým jsem pyšná na to, odkud jsem.
V Čechách je to po letech zvláštní. Připadám si tu trochu jako mimozemšťan. Lidi se moc neusmívají, a tak se rozhodnu, že po vzoru Španělů budu každého objímat a na pozdrav líbat na tvář. Nefunguje to, zkouším novou taktiku a zdravím s úsměvem neznámý lidi na ulici. Nefunguje to. Hold nejsme žádní jižani, ale to nevadí. Zas máme dobrý pivo, svařák, literaturu, jazyk a nezaměnitelný smysl pro humor. Čechy jsou domov. Já mám ale svůj domov jako želva na zádech a všude, kam se pohnu ho beru s sebou. Tentokrát za exotikou.

Backpacking aneb s báglem na zádech

Vždycky jsem byla spíš kufříkový typ, ale před třicátými narozeninami jsem si nadělila cestu s osmdesáti litrovým batohem. Jo, je zbytečně moc velký a většinu času jsem strávila hledáním věcí v něm. Upozorňuji, že tady potěším ty, kdo chtějí hodně zábavy za málo peněz. Čtyři měsíce v jihovýchodní Asii mne vyšly na cca 60.000 Kč (celkem pokrok od těch rozfofrovanejch kaček v Dublinu) včetně letenek + 6.000 zpáteční z Bali, protože mi uletělo letadlo. Workaway.com, couchsurfing.com a hamaka se síťkou proti komárům mi umožnily si splnit sen. S Workaway se dá sehnat práce výměnou za ubytování. Hostel v Kuala Lumpur a surfařská vila na Bali byly super zkušeností. Jen čtyři hodiny práce denně a spousta volna.

Malajsie, Indonésie, Filipíny a zpátky do Indonésie. Ta svoboda, vítr ve vlasech, bosý nohy, kokos, filipínský rum, pohostinnost, úsměvy, přátelství, palmy, oceán, velký ryby, malý ryby, sluníčko, nekonečný pláže, šťastný lidský příběhy, smutný lidský příběhy, otevřenost… ŽIVOT.
Ohromilo mě to. Zahazuji kufr navždy a jsem věrná už jen batohu, a už nikdy nechci nosit boty. No, boty teď zas nosím, ale sundávám je, kdy jen to jde. Celý to bylo skvělý a nezměnila bych nic z toho, ale to Bali jsem pořád nemohla vyhnat z hlavy. A tak o pár měsíců později, již se třiceti litrovým batohem, se vracím na ostrov „bohů a démonů“ a dávám svůj osud do jeho rukou.

Bali

Rozesílám pár životopisů, a i přes odrazování všech, že na Bali se nedá sehnat práce, leda zázrakem, jsem třetí den pozvaná na pohovor a dostávám práci. Dobrá práce, pracovní víza, prostě všechno. Zdá se mi to? Takový štěstí, to snad není ani možný, ale když něco má být, tak se to prostě stane. Stěhuji se na Bali, respektive zůstávám se svým třicetilitrovým batůžkem.

Zdálo se, že všechno, co jsem věděla o životě v jiných zemích, mi je tady úplně na nic. Tady je totiž všechno jinak. Ne hůř nebo líp, ale prostě jinak. A tak se po třicítce znovu učím, jak se adaptovat, jak porozumět jiné kultuře, jak být ještě víc otevřená, ale můžu u toho zas chodit bosa, takže všechno dobrý. Bali mě baví, Bali mi zas bere kus srdce. Tohle místo miluji s každým nádechem čím dál tím víc. Ta energie tady se dá jen těžko popsat. Víte, jak život je křivka, která jde nahoru a zas dolů. Tady je to tak nějak celý zrychlený a za tři roky života mi přijde, že jsem prožila životy tři.

Každý na Bali má nějaký svůj projektík. Já jsem si začala „psát“ Little Stories. Ne, nejde o psaní knížky, ale o projekt na unikátní „spodní prádlo s příběhem“. Vtiskla jsem do něj příběh celého svého dosavadního života. Nevěděla jsem o designu nic (a pořád toho ještě moc nevím) a nevěděla nic ani o šití, střizích, švadlenách, jehlách, látkách, brandingu, reklamních materiálech, webovkách.

A už vůbec jsem nevěděla, že Balijcům přijde nezdvořilé říkat ne, a proto jsem asi milionkrát zabloudila, když jsem hledala švadlenu ve vesnici, a ta mi řekla, že není problém prádlo ušít. Nevěděla, jak prádlo ušít a nevěděla to ani ta další a ani ta další. Jen neřekly ne. Překážek na cestě bylo nespočet, je a ještě bude, ale nakonec jedna z těch švadlen o pár měsíců později věděla, jak to ušít.

V komunitě je síla

To, co mě na Bali nadchlo nejvíce, byla ta sounáležitost. Spousta úžasných nadaných lidí, kteří neváhali ani sekundu jeden druhého podpořit a podělit se o svoje zkušenosti a znalosti. Bez nich by žádný Little Stories nemohly existovat. Bez nich bych se nikdy nestala life coachem. Bez jejich podpory, objetí, motivace a úsměvu, by Bali pro mne nebylo Bali v pravém slova smyslu. Stalo se synonymem hřejivého pocitu tam někde u srdce, u toho srdce, kterého jsem zas týhle zemi věnovala kus. Jen ať mi ještě nějaký dílky zbydou…

Co k tomu všemu dodat na závěr

Mohu tady vypsat miliony různých portálů, kde se dají sehnat levné letenky, vyjmenovat nástrahy, na které člověk narazí na cestě, návod, jak si dobře zabalit, jak napsat CV, návod na to, jak žít v cizině. Jenže žádný takový návod vám neprozradí to úplně nejdůležitější. Lidé, které na cestě potkáte, vaši přátelé, kteří vás podporují z domova, rodina, které jste součástí, ať jste kdekoliv – to právě oni jsou tím klíčem ke šťastnému životu, ať jste kde jste.

„Happiness is only real, when shared.“ Chris McCandless (Into the wild)

Videorozhovor s Dagmar

https://karierko.cz/video/dagmar-palascakova-cestovatelka-podnikatelka-koucka/

Autor článku